Blížil jsem se k přechodu pro chodce, na kterém svítila červená. Chodím tudy často, a tak vím, že kdyby v tu chvíli na příčným přechodu naskočila červená a já se hned rozeběhl, dorazil bych na zebru přesně včas.

Moje první myšlenka byla, že by takhle perfektní timing zapůsobil na ostatní chodce. Viděli by, jak to mám vychytaný.

Hned mi došlo, že to je padlý na hlavu. Že je všem jedno, jak přesně kam dobíhám.

Vzápětí mi naskočila druhá myšlenka, že stejně chci, aby zelená naskočila dřív, protože bych pak měl motivaci popoběhnout a udělat něco pro svoje zdraví.

Ale ani tahle motivace dlouho nevydržela, protože mě napadla otázka, jestli opravdu potřebuju nějaký semafory k tomu, abych si zaběhal. Jestli nebude lepší, když si zaběhám podle sebe.

Skončilo to tím, že zelená naskočila, až když jsem k přechodu v klidu došel. A já si pak dal kolečko běhu kolem bloku. Jen tak, bez externích motivací.

Uvědomil jsem si, že jsem právě prožil tři stupně motivace:

1. Dělám něco, aby zapůsobil na druhý lidi.
2. Dělám něco, protože mě k tomu vedou vnější podmínky.
3. Dělám něco, protože je to dobrá věc a protože mi to prospívá.

Chci mít ve svým životě co nejvíc toho třetího.