Po čem lidi touží

Na tramvajové zastávce mě zastavila zanedbaná žena, očividně bezdomovkyně. Jestli prý nemám stravenku. Řekl jsem, že stravenky nevedu, ale že jí vylovím nějaké drobné.

Když jsem vytahoval peněženku, po oku jsem ženu sledoval. Byla zvláštně nesvá, dokonce pomalu ustupovala.

Většinou se s bezdomovci nebavím, ale tentokrát jsem to okomentoval: “Není potřeba se stydět,” a podal jí dvacetikorunu.

“Je to ostuda,” šeptla nejistě.

Pocítil jsem soucit a jemně jsem odpověděl: “Ne, není.”

V tu chvíli se rozzářila. Poděkovala mi a pak ještě několik vteřin jenom stála, jako by nad něčím přemýšlela. Nakonec přistoupila a podala mi ruku. Bylo to poprvé, co jsem si potřásl rukou s bezdomovcem. Rozloučili jsme se.

Celou cestu domů mi bylo do breku, ale přitom moc dobře.

Uvědomil jsem si, že lidé touží po respektu. A že když se k někomu zachovám s respektem, je to dárek i pro mě.

By | 2015-05-13T17:59:59+00:00 13.05.2015|0 Comments