[pauza] Je to dotazník mezi ženami, jsou to tři krátké otázky. [pauza] Můžeme to společně zkusit?“

Fungovalo to k mé spokojenosti. A co víc – původně bych tomu nevěřil, ale když jsem s tímto přístupem skočil do půlky rozhovoru mezi dvěma kamarádkami, téměř vždy jsem získal potřebnou pozornost.

Někdy to samozřejmě nestačilo k tomu, aby dotyčná hned souhlasila. Když váhala, tak se mi osvědčilo dodat: „Tak zkuste první otázku a uvidíte. Je to úplně dobrovolné.“. Někdy nezabralo ani to a slečna se se mnou bavit prostě nechtěla…tak jsem ji nechal jít.

Díky úvodům rozhovorů jsem si ujasnil jednu věc: Když se to ženě skutečně časově nehodí, tak vám to řekne i bez toho, že byste se jí na to vysloveně ptali.

Otázka č. 1: Jak často vás oslovují neznámí muži na ulici?

Po úvodních větách nastal čas na první otázku. Zjistil jsem, jak šťastnou volbu jsem s jejím výběrem měl. Jakmile jsem ji totiž položil, většina holek se buď rozesmála nebo alespoň zvedla koutky. Získal jsem si naplno jejich pozornost. Myslím si, že tomu tak bylo proto, že ta otázka zaprvé jednoznačně potvrzuje, že se opravdu nesnažím o podpis nějaké smlouvy ani že nechci peníze, a zadruhé je odvážná a docela intimně se ženy dotýká…ale přesto není přestřelená nebo nevkusná.

Pojďme teď na výsledky. Asi jsem neměl nějaká konkrétní očekávání, co se týče čísel, ale přesto jsem byl zaskočený, jak málo jsou ženy v Praze oslovovány.

Když se podíváme na graf níže, tak vidíme, že 97 žen ze 184 (tj. zhruba 53%) je osloveno neznámým mužem pouze 0-1krát měsíčně.

Z toho může plynout užitečná informace jak pro muže, tak pro ženy:

• Pro muže: Je zhruba 50% šance, že budete v tomto měsíci jediný, kdo s danou slečnou sám od sebe začne rozhovor.
• Pro ženy: Pokud si děláte hlavu s tím, že s vámi žádný neznámý muž neprohodí z vlastní iniciativy ani slovo, tak buďte v klidu, je to úplně běžné. Muži prostě na ulici ženy téměř neoslovují. 🙂

Tuším, že jeden z hlavních důvodů tak malé míry oslovování bude strach mužů z odmítnutí, ale ověřené to nemám. Zvažuju udělat podobný dotazník i mezi muži, kde bych se to pokusil zjistit. Takže tady je výzva pro ty, kteří to dočetli až sem – jaké otázky od mužů by vás nejvíce zajímaly (ideálně ohledně oslovování, ale klidně i jiné)? Jestli takové otázky máte, budu rád, když mi je pošlete (buď do komentářů nebo na email).

V návaznosti na základní čísla o frekvenci oslovování jsem chtěl zjistit, jestli existuje nějaký vztah mezi atraktivitou ženy a tím, jak často ji muži oslovují. A vyšlo další překvapení – atraktivita ženy nemá v podstatě žádný vliv na to, jak často ji muži oslovují. (Pro statistiky – Excel vypočítal korelaci 0,04, což znamená prakticky žádnou závislost). Muži, vzpomeňte si na to, až budete chtít příště oslovit nějakou hezkou ženu a budete si říkat: „Za tou kráskou nejdu, ta mě bude mít na háku, dneska budu už desátej v pořadí.“ Velmi pravděpodobně bude realita jiná.

Otázka č. 2: Jak je vám oslovování příjemné?

S druhou otázkou se časem projevila potíž v tom, že se dá pochopit dvěma způsoby:

1. Jak je vám příjemný fakt/představa, že vás muži oslovují?
2. Jak příjemná vám byla dosavadní oslovení od mužů?

Ideální by bylo ji rozdělit na otázky dvě. Ale když už jsem ten výzkum nějak začal, nechtěl jsem ho v půlce měnit. Myslím, že ženy spíše odpovídaly ve stylu b), tedy hodnotily svoje dosavadní zkušenosti – často totiž začínaly odpověď: „Tak záleží, kdo mě osloví.“ (Na to jsem jim řekl, ať to zprůměrují.)

Výsledky pro druhou otázku vidíte níže. Odpovědi byly v celém rozpětí 0 až 10, průměrná hodnota vyšla 4,4. Takže v průměru ženy odpovídaly, že jim to oslovování nevadí, příp. je jim jenom mírně nepříjemné.

I tady jsem zkoumal dál. Výsledek byl, že jsem nevysledoval žádnou závislost mezi tím, jak moc označuje respondentka oslovování za příjemné, a tím, jak byla v reálu ochotná komunikovat se mnou. Ať už odpověděla ženy na druhou otázku jakkoliv, měl jsem z jejich reakcí většinou příjemný pocit. Vede mě to k tomu, že ženy ve skutečnosti chtějí být oslovované, ale asi to oslovení musí něco splňovat. No ale o tom v dalších kapitolách.

Pokud jsem v minulé kapitole uvedl, že vliv atraktivity na frekvenci oslovování byl minimální, tak vztah mezi atraktivitou ženy a vnímanou příjemností oslovování už nebyl naprosto žádný. Takže zpráva pro muže: obava, že je slečna moc hezká na to, aby jí bylo oslovování příjemné, je také zbytečná.

Otázka č. 3: Jaký styl oslovení nebo jaký přístup od mužů při oslovení je vám nejpříjemnější?

Při položení třetí otázky se mě ženy často ptaly, jaké mají možnosti. Byly zhýčkané předchozími dvěma číselnými otázkami. Když zjistily, že zde mají volnou odpověď, mnoho z nich řeklo, že o tom vlastně vůbec nikdy nepřemýšlely. Ale koukal jsem a usmíval se, a tak nakonec všechny (pouze jedné slečně už jela tramvaj) odpověděly i na tuto otázku.

Odpovědi jsou v tabulce níže. (Pro pořádek doplním, že většina žen uvedla více položek, a proto procenta dávají součet větší než 100.)

Všimněme si, že z pěti nejpočetnějších odpovědí jsou čtyři z oblasti slušnosti a příjemnosti (ta zbývající je vtipnost). Čekal bych, že spíš odpovědi typu originální, s úsměvem, přímočarý, upřímný, přirozený se umístí na předních příčkách. A že jakási základní slušnost se bude automaticky předpokládat. Z rozhovorů jsem myslím zjistil, jaké to má opodstatnění – ve většině případů je to kvůli negativním dřívějším zkušenostem. Tj. když už ženu někdo oslovil, tak byl vulgární a vlezlý…takže žena pak asi přirozeně odpoví, že se jí nejvíce líbí, když takový muž není.

To mi přijde jako pozitivní zpráva pro muže, kteří si myslí, že musí při oslovení vymýšlet nějaké světoborné konstrukty anebo si rovnou vylévat srdce. Prostě buďte na slečnu slušní a už tím budete vyčnívat.

Otázka č. 4: Žádost o email

O email, kam bych jí mohl poslat odkaz na budoucí článek, jsem slečnu požádal ve chvíli, kdy jsem zaznamenal alespoň mírný zájem o dotazník, anebo když se rozhovor více rozvinul.

Několikrát se stalo, že se mi slečna líbila, kontakt jsem si chtěl vzít, ale nezeptal jsem se ze strachu z odmítnutí. Moje smůla.

Tady jsou čísla. Z těch holek, se kterými jsem se bavil, jsem o email požádal zhruba 40%, z nichž 60% mi vyhovělo.

Zvažoval jsem, jestli se tu rozepsat o případech, kdy mě to vytáhlo z role reportéra, a vzal jsem si na slečnu email se záměrem, že ji pak napíšu osobně, protože se mi líbila a chtěl jsem se s ní ještě vidět. Něco málo vám o tom teda napíšu. Takové případy se několikrát staly – rozhovor probíhal hezky, na konci jsem si vzal email, přičemž už jsem věděl, že slečně chci napsat. Neřekl jsem jí to napřímo…tak nějak jsem si myslel, že to předpokládala. Takže za pár dní jsem napsal. No a dopadlo to tak, že cca ve 2/3 případů jsem odpověď nedostal. V 1/3 sice ano, ale pak už to nějak nepokračovalo (ani z mé strany ani z její). Prostě už to nebylo ono jako při osobním setkání.

Až téměř ke konci celého experimentu jsem si uvědomil, že pokud se mi nějaká ze slečen zalíbí, tak nesmím volit jednoduchou a bezpečnou variantu a skrývat se za dotazník. Musím jít s kůží na trh a buď ji rovnou někam pozvat, anebo si ten email vzít se slovy, že bych ji rád brzy napsal a někdy se třeba sešel. Taktiky typu vzít si email pod nějakou záminkou a pak ho využít také k jinému účelu zaprvé nefungujou a zadruhé ze sebe pak člověk ani nemá dobrý pocit.

Nejspíš budu v dotazníku pokračovat druhým během, a toto bude jedna z oblastí, na kterých hodlám zapracovat. Prostě se v těch případech budu chovat více odvážně a přímočaře.

Národnosti

Pro zajímavost jsem si vyjel průměry v atraktivitě, počtu oslovení měsíčně a příjemnosti podle národnosti (přesněji řečeno jazyku, kterým slečna hovořila).

V atraktivitě tedy pomyslně zvítězily Slovenky (které jsou zároveň muži nejméně oslovované), v oslovení měsíčně i v příjemnosti cizinky mluvící anglicky. Tahle čísla berte prosím s rezervou, vzorek dat je velmi malý…dokážu si představit, že kdybych udělal pokus opakovaně, mohlo to dopadnout opačně.

 

Následující kapitoly už se netýkají přímo odpovědí v dotazníku, ale dostáváme se k chování mému a žen během rozhovorů. Narazil jsem tady na pár objevů a dozvěděl se některé zajímavé věci o lidské psychice.

 

Lze před rozhovorem odhadnout reakce žen?

Vžijme se nyní do situace, že jste venku, připravili jste si notes na zapisování a vyhlédli si vhodnou ženu. Máte si něco předem připravit? Jak máte dotyčnou odhadnout a přizpůsobit jí hned na začátku oslovení tak, aby zareagovala co nejlépe?

Za ty dva měsíce jsem si za uši zapsal toto: Zapomeňte na nějaké velké přemýšlení. Není šance cokoliv předem odhadnout. Nemá smysl si připravovat žádnou složitější strategii. Každá žena zareaguje jinak, i kdyby to byla stále stejná situace (a dokonce i stále stejná žena pouze v jiný čas).

Nesčetněkrát jsem oslovil ženu, která vypadala, jako že spěchá, nebo že je naštvaná, nebo jsem měl obavy, že je moc krásná…a přitom už od prvních chvil reagovala velmi vstřícně a celý rozhovor běžel jako po másle.

Na druhou stranu mnohokrát jsem sebevědomě naklusal, abych následně narazil na obranný štít a můj pozitivní postoj byl podroben těžké zkoušce.

A když jsem se v rozhovorech snažil říkat něco předem připraveného, tak to drhlo. Naučil jsem se, jak důležité je reagovat podle aktuální situace, být v proudu konverzace a užívat si přítomnou chvíli. Myslím, že je to super věc i do života – doopravdy naslouchat druhému člověku a předem si místo toho nepřipravovat, co řeknu já, až budu na řadě. Jestli s tím nemáte zkušenosti, zkuste to někdy. Možná budete překvapeni, jaká slova z vás nakonec vyjdou.

Odmítnutí

Téma odmítnutí jsem na začátku řešil hodně. Obával jsem se, jak budou ženy reagovat. Jestli se se mnou vůbec budou chtít bavit a jestli jim nebudou ty otázky připadat příliš osobní.

Ta obava se postupně rozplývala, jak jsem zjišťoval, že dotazník ženy zajímá. A když už nějaké odmítnutí nastalo, tak nikdy nebylo tak strašné, jak jsem se bál.

V tabulce níže uvidíte uváděné důvody v případech, kdy si dotyčné se mnou nechtěly povídat.

Takže asi celkem očekávané věci. Ženy spěchaly nebo měly málo času (anebo to alespoň tvrdily). Párkrát jsem měl smůlu – jela tramvaj, zrovna jí zazvonil telefon.

Dvakrát jsem si vyslechl ostřejší odmítnutí. Oboje v případech, kdy jsem opakovaně popoběhnul za kráčející slečnou. Nicméně z toho vůbec nevyplývá, že by „popobíhání“ nemělo smysl. Naopak, nevzdat se hned při první náznaku nezájmu bylo velmi důležité, častokrát se z toho vyvinul pěkný rozhovor.

Když skutečně došlo k definitivnímu odmítnutí, tak bych si vymýšlel, kdybych tvrdil, že jsem z toho nebyl ani trochu rozhozenej. Napadaly mě i takové věci, jako že mi konečně došlo to štěstí a teď už to půjde jenom s kopce. Naštěstí tenhle stav nikdy netrval dlouho. Pomohly hluboké nádechy a výdechy, nějaká ta mini-meditace, uvědomění si, že jde přeci o statistiku a že by bylo divné, kdyby všechny ženy chtěly odpovídat. Také s postupem času, jak jsem nabíral zkušenosti, spíš nastoupila ochota přijmout, cokoliv přijde. Mám pocit, že to nebyla žádná vědomá volba, ale přímý důsledek velkého počtu opakování.

Konkurence v oslovování

Myslím, že to můžu napsat: Konkurence v oslovování je mizivá. Když už ženu osloví nějaký muž, tak buď chce cigaretu, peníze pro sebe/na sbírku, podepsat nějakou petici…anebo je vlezlý, vulgární či namachrovaný. Ženy často přímo říkají, že je oslovují samí úchyláci nebo „macha“. Typický scénář je, že na ní někdo pohvizduje nebo sprostě haleká z druhé strany ulice.

Napadlo mě, že kdybych jako žena v Praze takhle prožívala každý den své cesty do práce, asi bych si velmi rychle našla práci z domova…a nakupovala bych jenom přes Internet. V tomto bych tedy chtěl vyjádřit všem ženám obdiv za jejich trpělivost, že i přes výše zmíněné zkušenosti stále chodí do ulic, pečují o sebe, nechají nás je obdivovat a občas se na nás i usmějou. 🙂

Pro muže: Tím, že slušně (ale přiměřeně sebevědomě) ženu oslovíte, nezvete ji hned v první větě na kafe, máte zdvořilé a příjemné vystupování, usmíváte se, a nic extra po ní nechcete, se už v začátku dostáváte o parník před ostatní muže.

Fenomén štítu

S předchozí kapitolou souvisí ještě jedna věc, kterou jsem si pracovně nazval fenomén štítu. Jde o to, že ve třetině čtvrtině případů se ženy při prvních slovech tváří nepřístupně, až otráveně. Mají nahozený jakýsi štít nedostupnosti. Pokud se s takovou ženou setkáte, je velmi důležité ustát těch prvních pár vteřin, které občas bývají celkem krušné. Někdy jde i o desítky sekund, během kterých se člověk má tendenci topit ve vlastní šťávě. Pokud se tímhle štítem necháte vykolejit, znejistíte a skončíte interakci, dáváte tím najevo, že vám na rozhovoru vlastně nezáleželo. Nebyli jste ochotni snést ani tu nejmenší míru nepohodlí, a tedy jste si pozornost dané ženy nezasloužili.

Dospěl jsem k tomu, že nejlepší, co v prvních nervózních vteřinách můžete dělat, je snížit rychlost a kvantitu vašich slov, anebo dokonce klidně po krátkém úvodu jen tak mlčet, usmívat se a čekat. Můžete si taky pro sebe opakovat hlášku, že silnější realita vyhrává. A měla by to být ta vaše, pozitivní realita. Prostě tam jste, svítíte jako sluníčko, a ignorujete to, že vás žena na začátku považuje za trapáka…berte to tak, že z její zkušenosti je to nejefektivnější strategie, jak zvládnout otravná individua.

Potkal jsem řadu žen, které měly svůj štít nahozený skutečně vysoko. Ale když uviděly, že jim nehrozí nebezpečí a štít složily, ukázaly se mnohokrát v rozhovoru jako velmi milé a okouzlující parťačky. Takže navrhuji nenechat se štíty rozhodit a očekávat je.

Oslovování dvojic kamarádek

Pro mě osobně bylo těžší než za osamocenými slečnami přijít za dvojicí kamarádek. Hlavně ze začátku jsem měl obavy, že je budu vyrušovat z důležitého rozhovoru. Tuším hned první oslovená dvojice mě nenechala doříct ani první větu a spěchala pryč a povídala si dál.

Ale postupem času jsem si dovolil stejně jako u jednotlivých holek přijít a rovnou říct, co dělám a s čím přicházím. Bez omlouvání a ptaní se, jestli nevyrušuju. Fungovalo to.

U dvojic se objevila jedna věc, na kterou jsem pro udržení proudu rozhovoru musel myslet – a to dávat si pozor, abych oběma slečnám věnoval zhruba rovnoměrně pozornost. Aby se jedna nezačala nudit a netáhla tu druhou pryč. Někdy to byl problém, protože člověk má přirozeně sklony hovořit k té, která je mu více sympatická. Takže jsem si dával záležet a rozděloval pozornost pokud možno rovným dílem.

Taky jsem si všimnul, že ženy, pokud jsou ve skupině, mají sklon odpovídat podobně. Jako kdyby spíš než vyjadřování vlastní individuality a vlastních zkušeností to pojaly jako společné hledání jediné odpovědi, na které se shodnou. Myslím, že u mužů by byla naopak snaha předvést se a dát vlastní originální odpověď. Holkám jsem tedy zdůrazňoval, aby každá odpovídala za sebe, ale myslím, že vliv skupinového myšlení jsem tím nevyrušil. Ale to asi neva.

Rozvoj mých schopností

Součástí celého experimentu byl nejen výzkum reakcí holek, ale samozřejmě jsem i piloval svůj přístup a ladil svoje myšlenkové pochody. V téhle kapitole uvedu oblasti, na které se nejvíce soustředila moje pozornost, a jak jsem na nich zapracoval.

Prvním úkolem bylo vůbec dokázat nějakou holku oslovit. Tady se osvědčila metoda minimálních kroků. Když se mi nějaký den nechtělo, což bylo zpočátku často, tak jsem si řekl, že se prostě půjdu projít, jenom si vezmu do kapsy notes s propiskou, kdyby náhodou. Když už jsem byl venku, tak jsem si nezávazně do notesu nadepsal dnešní datum a kolonky. Hlavně žádný stres. Pak jsem uznal, že nic neriskuju tím, když ten notes budu držet připravený v ruce. Potom jsem prostě jenom tak chodil, obdivoval architekturu Prahy, zboží ve výlohách…no a člověk se ani nenadál a už naproti šla slečna, u které jsem si řekl „Tak OK, když už tu jsem, tak přeci nepůjdu domů s prázdnou.“ A už to jelo. Je legrační, jak jsem se pokaždé nechal takhle sám sebou přechytračit.

Další překážkou byly chladné reakce některých holek v úvodu rozhovoru. Úplně jsem cítil, jak už při prvních slovech se vývoj oslovení rozdvojuje – buď se slečna rychle naladila, usmála se a poslouchala, což mi dodalo energii pokračovat…anebo měla nahozený štít, tvářila se, co že otravuju, no a v tu chvíli jsem hned začal zrychlovat řeč, drmolit, koktat, no prostě strašný. Naučil jsem se při prvním náznaku nervozity jednoduše zpomalit a zklidnit řeč, zařadit do vět pauzy. A když jsem dokončil otázku, tak už jsem ji dál neupřesňoval, jenom jsem mlčel, čekal a usmíval se. Bylo až k nevíře, jak dobře tato drobné změny zafungovaly. Rázem jsem působil klidněji a taky se tak cítil. Uvědomil jsem si tady jednu z důležitých dovedností schopného tazatele – položit jasnou a jednoznačnou otázku a pak zmlknout. Xkrát ji nedovysvětlovat a neptat se na pět věcí najednou.

Další témata byla očekávání a pokora. Stávalo se mi, že při sérii několika desítek úspěšných odpovědí za sebou mi narostl hřebínek a měl jsem tendenci to začít brát jako na běžícím páse, a soutěžit, kolik odpovědí v řadě z toho schválně vytáhnu. Pěkná blbost. V tu chvíli totiž vždycky přišel zářez a třeba dvě holky po sobě mi neodpověděly. To mě posadilo zpátky na zem. Až v posledních cca dvou týdnech jsem se naladil do stavu, kdy jsem ke každému rozhovoru přistupoval s pokorou, bez očekávání a bez předpokladů, že mám na něco nárok. Myslím, že kdyby mi v těch posledních dnech třeba 10 holek za sebou neodpovědělo, nezacloumalo by to už se mnou a bral bych to tak, jak to je.

V posledních dnech rozhovorů jsem začal přemýšlet, proč vlastně při oslovování cítím nervozitu. Co je na tom tak nervujícího? Když jsem si nalil čistého vína, došlo mi, že je to proto, že se snažím držet masku, vypadat co nejlépe. A protože nemám kolikrát plně na paměti přínos pro dotyčnou slečnu, ale myslím na to, že od ní chci něco získat. Když ji ale začnu více brát jako spřízněnou bytost, které chci přispět něčím hezkým do života a dovolit jí, aby přispěla do mého, nervozita se vytrácí. Zažíval jsem taky postupně zvyšující se soucit s ženami, uvědomění si, jak to mají mnohdy těžké. Cítil jsem touhu být při tom rozhovoru plně s nimi, aby těch několik minut vždy stálo za to, a nemyslet primárně na svůj blog a svoje statistiky.

Různá moudra

Průběžně jsem si v terénu zapisoval všemožná moudra, která mě napadala. Vybírám jich několik:

• Jakmile člověk vidí slečnu, která ho zaujme, ale chvíli zaváhá, šance na oslovení je pryč. Slečna vytáhne telefon, zajde do obchodu, k bankomatu, přijde přítel. Je třeba reagovat okamžitě. Výjimky jsou prodavačky, tam se dá počkat na příhodný okamžik.
• Občas se v rozhovoru prostě nepotkáte, i kdybyste se stavěli na hlavu. Některé ženy jsou pro vás nezajímavé a pro některé jste zase nezajímaví vy, i kdybyste dělali „všechno dobře“.
• Citát od jedné slečny: „Chlapi spíš jenom koukají, ale nic nedělají.“ Myslím, že to byla stížnost.

• Nesnažte se ohromit, ale buďte ohromen. Prostě dejte tomu druhému najevo, že vás jeho odpovědi zajímají a že ho posloucháte. Pokud navíc dokážete flexibilně na jeho odpovědi reagovat, je to další velké plus. Mimochodem v tomhle je pro mě nedostižným vzorem Marek Eben, upřímný zájem a pokora z něj čiší.
• Vždycky se vyplatí popoběhnout. Když slečna napoprvé nejeví zájem a jde dál, dejte si/jí ještě druhou šanci a ukažte, že o rozhovor skutečně stojíte. Nejhorší, co se mi z možná tak 15 popoběhnutí stalo, bylo, že mi slečna řekla „Nechte mě na pokoji.“ To se myslím dá ustát.
• To, co je nejlepší pro mě a pro můj růst, je nejlepší i pro ženu. Můžu halekat z dálky skrývaje svůj strach, pak prohrajeme oba – žena bude znechucená a já naštvaný sám na sebe. Nebo můžu zvolit odvážný přístup, při kterém možná sám sebe příjemně překvapím, anebo se alespoň pobavím. A ženě buď výrazně zaimponuju, nebo ji na chvíli zvednu sebevědomí, že je o ni zájem, i když mě v tu chvíli odmítne. Pokud vás žena odmítne, ale vy jste při tom do toho dal všechno, hořkost brzy vyprchá a vám zbyde do budoucna povzbuzující pocit z překročení komfortní zóny. A taky se mi zdá, že odvážným mužům ženy leccos prominou.

Závěr a plány do budoucna

Ptáte-li se, zda mi celý tenhle experiment pomohl odstranit strach z oslovování žen, tak jsem rád, že můžu říct, že jsem v sobě zaznamenal velký posun. V mém každodenním chování se asi nic nezmění…nedokážu si představit, že teď budu každý den „ve střehu“, koho zase oslovím (pokud nepočítám další běh dotazníku). V jistém smyslu mám dokonce pocit, že postavit hledání vážného vztahu primárně na oslovování neznámých žen na ulici je slepá ulička (ale o tomhle možná zase někdy příště). Každopádně vědomí, že to v případě potřeby dokážu (i kdybych měl využít jakýchkoliv pomůcek), je pro mě cenné. Cítím teď mnohem větší svobodu.

A taky je fajn, že díky tomu pokusu mohl vzniknout tenhle článek, jehož psaní jsem si náramně užil. Budu vděčný, pokud bude třeba inspirací i pro někoho dalšího.

Přednáška na Barcampu

Díky tomuhle článku vznikla o pár měsíců později úspěšná přednáška na konferenci Barcamp v Brně. Podívejte se na ni:

 

Zážitková seznamka

Na závěr se chci ještě znova zmínit o tom největším úspěchu, ke kterému tahle celá moje aktivita vedla. Díky výzkumu jsem se totiž potkal s úžasnou holkou Mirkou, se kterou jsme zjistili, že máme stejný zájem o téma seznamování. Dali jsme dohromady vizi unikátní seznamky, ve které by se lidi mohli nejen seznámit, ale taky si odnést něco víc. A tak vznikla Zážitková seznamka – projekt, který od té doby jede na plné obrátky.

Moje pocity i nadšené reakce účastníků během seznamek mi potvrzují, že tenhle projekt má v dnešní době obrovský smysl. Aktuálně pořádáme zhruba 1x měsíčně zážitkové setkání pro 20 lidí.

Pokud jste otevřeni tomu se seznámit s druhými lidmi, lépe proniknout do tématu seznamování a přitom dozvědět se něco o sobě, zvu vás vřele do naší seznamky. Bude to pro vás zážitek:

Vstup do zážitkové seznamky

Mějte se rádi,
Martin