Jak jsem byl na demonstraci

O tom, že se na Letné něco chystá, jsem se dozvěděl den před jejím konáním. Emailem nás o akci Milionu chvilek informoval známý, že prý tam jde s rodinou, a taky proč si myslí, že je dobrý nápad tam jít. Na to mu někdo jiný odpověděl, ať s tím jde do prdele. Rozeběhla se pak hromadná diskuse, do které se zapojilo víc lidí a kterou už jsem příliš nesledoval.

Večer jsme se k demonstraci letmo dostali v rozhovoru s tátou, který říkal, že se mu to spíš jeví jako davová psychóza. Zdálo se mi to trefné.

V den konání jsem se od kamarádky dozvěděl, že na demonstraci bude i jedna moje další kamarádka z Brna. První impuls byl jí napsat SMSku, ať neřeší pí… a ať místo na Letnou normálně dorazí ke mně domů pokecat.

Ale nechal jsem to chvíli uležet. Došlo mi, že možná slepě soudím nějakou akci, o které vůbec nic nevím. A že pro tu kamarádku je prostě asi důležitější demonstrovat za demokracii, než se potkat se mnou.

Řekl jsem si, že bych mohl vlastně jít zjistit, co je to za sraz. Venku bylo hezky a mám to kousek, tak jsem vyrazil.

Kvůli svobodě!

Projekt Milion chvilek pro demokracii znám pouze podle jména. Ani jsem nechtěl na internetu zjišťovat, kdo za tím stojí a co je jejich záměrem. Chtěl jsem tam jít s co nejmíň předsudky a udělat si obrázek přímo z terénu.

Hned za rohem ulice míjím lidi proudící z Letné (vyrazil jsem až odpoledne). Říkám si, že by bylo fajn zjistit, proč tam byli. Nejdřív se trochu stydím, ale vzápětí bez většího rozmýšlení oslovuji manželský pár, oběma je odhadem 50-60 let.

Obracím se na pána: „Dobrý den, vy jdete z té demonstrace?“

Chlap: „Ano.“

Já: „A proč jste tam byli?“

Chlap: „Svoboda.”

Já: „Jasně, svoboda, ale proč jste šel na tu demonstraci?“

Chlap důrazněji: „No kvůli svobodě!“

Všimnu si poprvé jeho mírně zhypnotizovaného výrazu.

Do diskuse se vkládá jeho žena: „Před třiceti lety jsme zažili, jaké to je, když nemáme svobodu, a nechceme, aby se to vrátilo zpátky.“

To už je sice víc informací, ale stále nemám dojem, že by byl můj dotaz uspokojivě zodpovězen. S vírou, že pán dokáže dát dohromady rozvitější větu, se ptám: „A můžete tedy dokončit tuto větu? ‘Šel jsem na demonstraci, aby…’”

Chlap: “Aby nám nesebrali svobodu!“

Ačkoliv jsem si ještě doma slíbil, že dneska nebudu žádné lidi poučovat a že budu hlavně naslouchat, neudržím se a podotknu: „Svoboda je ale přeci o vnitřním nastavení každého z nás. Nikdo nám ji nemůže sebrat, můžeme si ji jenom sebrat anebo dát sami.“

Pán ještě víc vytřeští oči a nervózně těká, napůl jakoby je na odchodu.

Chlap: „Potřebujeme na to upozornit, dát o tom vědět!“

Stojím tam, koukám na něj a jsem odhodlaný setrvat a naslouchat, co dalšího mi ještě chce říct.

Záhy však nastává konec rozhovoru, oba bez dalších slov odcházejí a pokračují v cestě.

Příchod na místo

Na přechodu si všímám policisty dohlížejícího na…asi na přecházející lidi.

Ptám se ho přátelsky: „Dobrý den, píšu takový článek, mohl bych se s vámi vyfotit?“

On potichu: „Ne…huhly huhly“ [zbytku slov totiž nerozumím]

Já: „Co prosím?“

On: „Ne-e.“ Otáčí se ode mě pryč a jde asi něco dělat. Možná má podezření, že si z něj dělám legraci…anebo je mu nějaký můj článek prostě ukradený.

Říkám si, OK, nebudu prudit. Ale jak čekám na zelenou, tak to ve mně hlodá, že tu fotku bych s ním stejně chtěl. Tak si nás nenápadně cvaknu. Kdyžtak ho na fotce nějak rozmažu, no.

A koukám, že mi do obrázku přišla i nějaká pěkná slečna, takže dobrý timing :o).

Přecházím a představuju si, co bych tak řekl před lidmi do mikrofonu, kdybych měl tu možnost. Vyvstává mi tam jediná věta: „Ne revoluce, ale vnitřní evoluce.“

Na začátku Letné už cítím, jak na mě dopadá tíha. Zjišťuju, že asi nebudu mít chuť se bavit s lidmi, dokonce ani s hezkými holkami, a budu spíš víc pozorovat.

Všímám si mladého pořadatele, jak nás směruje: „Jděte doleva, tam je míň lidí.“ To zní dobře.

Vidím mladou černošku, jak skládá transparent „Chci svobodné Česko.“ Připomíná mi Mirečka z Básníků, přijde mi to nějak vtipné.

Procházím kolem stánku s Peticí za klima (nestudoval jsem ji, i když letos jsem nějakou online podepsal).

Začínám slyšet hlas z mikrofonu, nerozumím zatím ani slovo. Dav houstne.

Jak se přibližuju, občas ucítím, jak někdo hulí trávu. Vlastně docela často, ale vyhodnocuji, že se nejedná o žádnou výraznou statistickou odchylku. Jen je tady prostě víc lidí – a tedy mezi nimi i huličů – na jeden metr čtvereční.

Matonoha

Jdu dál zleva, už trochu vidím na velkou obrazovku. Zjišťuju, že abych i kloudně slyšel, musel bych se dostat blíž skrz tlačenici, a to nechci. Napadá mě, že jestli je tohle to málo lidí, tak nechci vidět, jak to vypadá na druhé straně.

Vzpomenu si na svoje návštěvy festivalu Masters of rock, kde to bylo podobné. Vždycky mi tam ve výhledu bránil nějaký vysoký člověk. Tady to jsou hlavně vlajky – většina českých, pár EU, jedna Sovětského svazu.

A taky transparenty, na nich jedna perla vedle druhé: „Venku je hezky.“ „Lhal Babiš včera? Ano, iDnes.“ „Babiš + Zeman = Czech error.“ „Jsme z Liberce [A pak nějaké hanění Zemana nebo Babiše].” “Na Krym nejezdím.” A tak dál v podobném duchu.

Po chvilce se mi odkrývá pohled na obrazovku, na níž vidím člověka připomínajícího herce Tomáše Matonohu. Má i takový hlas, takže to bude nejspíš on.

Daří se mi přeladit sluch na mírně zpožděnou ozvěnu, odraženou od stadionu Sparty. Slyším konečně souvislejší úsek proslovu: „Potřebujeme váš čas a energii. Chci vás všechny vyzvat, abyste zvážili svůj vstup do politiky.“

Moje první reakce: Hele určitě, ať tam jde Joska od traktorů, nebo tady ten dredař v otrhaných šatech. My je všichni zvolíme a máme vyhráno.

Dalších pár minut řeči si moc nevybavuju, ale myslím, že Matonoha v obměnách opakoval to samé – pojďte všichni do politiky.

Zvažuji to, vědomě se pokouším se té zprávě otevřít. Ale na nic ve mně se to nechytá. Sorry jako, ale nevím, proč bych měl jít do politiky. Napíšu tenhle článek, to musí Matonohovi stačit.

Nevím, jestli to sem psát, ale když už to má být plný report, tak ať – v jistých chvílích mi dění připomíná atmosféru proslovů Hitlera, i když ty znám jenom z YouTube. To asi ta akustika, nesrozumitelná slova s ozvěnou, davy lidí. Říkám si, jestli už nejsem moc ujetej. Poprvé mě napadá otázka: „Čemu se tady ti lidé propůjčují?“

Dál od ohniska

Zanedlouho už toho mám nějak dost, potřebuju prostor. Vzdaluju se od centra demonstrace, po trávě směřuju ke Stalinovi ehm kyvadlu.

Míjím skupinky lidí, děti i dospělí si zde hrají na babu, přehazovanou, hoduje se, hulí se. Je vidět, že pro mnohé je to i fajn společenská akce.

Přicházím k osamocenému vzrostlému stromu. Zastavuji se u něj a dávám se do úlevného pláče. Tady je mi konečně dobře.

Opírám se a pozoruju dění z dálky. Tady je moje místo, mimo davy. Dýchám, cítím oporu v zádech. Pak pokládám na strom ruce a zase brečím. Když to teď píšu, mám slzy na krajíčku.

Opodál stojí žena v červeném, působí na mě alternativně/ezotericky, připadám si nějak, že jsem s ní na jedné lodi.

Pokračuju k vyhlídce u kyvadla, kde k mému překvapení není ani tak narváno. Skejtaři i dnes skejtují.

Začíná krásný západ slunce, kochám se.

Pak si jdu sednout na lavičku. Pozoruju lidi, jak se stále ve větších počtech odebírají z akce. Pokouším se naladit na to, jaký mám vlastně k této události a k lidem na ní postoj.

Cítím, že mám pořád trochu tendenci tyto masovky soudit…ale teď, jak tu sedím, vnímám, že i toto je součástí mého života, součástí mě. S klidem stvrzuji: „Ano, Martine, dějí se tu teď takové demonstrace.“ Přichází pochopení, že i tito lidé dělají to, čím věří, že dosáhnou láskyplnějšího a radostnějšího světa.

V uších mi zní opět otázka: „Čemu se ti lidé propůjčují?“

Připomínám si, že já si radši s někým popovídám o hlubších tématech. Třeba i politice, ale ať je to v klidu a ať je na to čas…na těchto akcích necítím, že je na to prostor.

Sedím a jsem spokojený.

Zpět na místo činu

Stmívá se a já se vydávám cestou zpátky přes místo dění. Snad už tam teď bude dýchatelněji.

Západ slunce na Letné se barví do nádherné červené.

Vidím, jak bokem sledují situaci čtyři policistky na koních. Vyrážím přímo k nim. Jsou to majestátní zvířata, a nádherné bytosti na nich.

Ptám se: „Dobrý den, můžu si vás na památku vyfotit?“

„Ano, můžete.“

To je milé. Fotím. Až po odchodu zjišťuju, že jsem to nezmáčkl dobře, protože fotka se neudělala. Ale už je mi trapné se tam k nim vracet, takže tohle foto nebude.

Přicházím na místo před pódiem, teď už je zde téměř liduprázdno. Chvíli setrvávám, pak si kladu otázku: „Co se tu dneska stalo?“

Jsem nějakou dobu v tichu, pak mi přichází odpověď: „Nic zásadního se nezměnilo. Končí zase další krásný den.“

Doma

Cestou z Letné věnuji poslední pohled osvětleným traktorům, na které při jejich odjezdu mávají skupinky lidí. Co pro ně traktoristi symbolizují a proč jim mávají, nevím.

Při východu branou nechávám nejdřív projít lidi za mnou. Nechci ten průchod uspěchat, ale taky nechci nikomu překážet v jeho cestě. Poodstupuji stranou, otáčím se, a pak mě to osvítí:

„Svoboda je nejednat pod tlakem, ale dát si čas.“

Přicházím domů, dávám si výborné pomelo a sprchu.

Jsem rád, že jsem se šel dneska podívat. A mám pocit, že příště mě potkáte spíš na nějakém tom metalu.

By | 2019-11-18T15:51:18+01:00 18.11.2019|0 Comments