Dovolujete lidem, aby vás pochopili?

Vzpomenete si na nějaké vaše seznámení, které začalo konfliktem? Jakým způsobem jste na ten začátek navázali – nechávali jste skryté svoje pravé motivy a šetřili esa v rukávu, nebo jste šli rovnou s kůží na trh?

Já jsem jedno takové seznámení nedávno prožil. Udělal jsem v něm něco pro mě netradičního – hned zpočátku jsem mluvil hlavně o sobě a o tom, jak to mám. Výsledek mě překvapil, a tak bych se chtěl o tuto zkušenost s vámi podělit.

Stížnost

Rád a často si doma zpívám. Nasadím si sluchátka, zapnu odposlech s hudbou a jedu.

Zpívám takhle už několik let, ve dne v noci, a nikdy jsem s tím neměl problémy. Až donedávna.

Jednoho dne, právě když jsem dozpíval písničku, zazvonil zvonek. Přede dveřmi stála mladá slečna: “Dobrý den, prosím vás, já bydlím pod vámi. Z vašeho bytu je dneska neustále slyšet zpěv.”

Já: “Dobrý den. Jo, to zpívám já.”

Sousedka: “No, už se to nedá vydržet. Jste hrozně slyšet. Učíme se tu s kamarádkami, a fakt vás slyšíme celý den.”

Já: “Hmm…je to slyšet hodně?”

Sousedka: “Je to, jako kdybyste stál přímo za dveřmi. A například včera v noci mě to vzbudilo.”

Zasáhlo mě to. Hlavu mi zaplnily myšlenky: “To už si nikdy nebudu moct doma zpívat? Vždyť zpěv je strašně důležitý pro můj osobní růst. A jaktože se jí nelíbí, jak zpívám? Bývá v tom bytě pořád? Mohl bych si pořídit nějaký ztišující obklady na zdi a podlahu. Šlo by zpívat pod dekou…ale jak pod ní budu dýchat? Kolik stojí nájem pěvecké zkušebny a kde je nejbližší? Nebo je tenhle incident první znamení, že se blíží čas opuštění tohohle bytu? A to se jí opravdu nelíbí, jak zpívám?”

(Mimochodem když si na to vzpomínám zpětně, přijde mi ujetý, že jsem řešil víc to, jestli se jí můj zpěv líbí, než fakt, že ji tím v noci budím. Aneb ukázkový projev mého ega. :))

Asi minutu jsem tam stál zticha, neschopen slova. Slečna působila zmateně. Asi čekala nějakou reakci.

Konečně jsem ze sebe vysoukal: “Aha…netušil jsem, že mě někdo slyší. Tak já zkusím v noci nezpívat. Ale nemůžu přestat úplně.”

Ona: “Proč ne? Existují různé zkušebny, kde budete mít spoustu klidu.”

Začala se ve mně vzdouvat další vlna obranné reakce. Snažil jsem se to ignorovat a zahrál odpověď do autu. Vyměnili jsme si pak už jen pár nic neslibujících vět, a rozloučili se s tím, že to nějak půjde.

Guru radí

Byl jsem z toho rozhovoru rozhozenej. Lehl jsem si doma na zem a cítil jsem lítost, že jsem jako mávnutím proutku ztratil svobodu. Přemítal jsem o tom, jak je pro mě hudba klíčová věc v životě. Nedokázal jsem si představit, že bych chodil zpívat bůhvíkam do zkušebny, kde bych neměl ani svůj počítač a zázemí. Snažit se doma utlumit zvuk molitanem nebo dekou jsem nebral jako reálný. Znamenalo to pro mě taky konec ambicí nazpívat další písničku pro lidi na Internetu.

Na událost jsem myslel další den v práci. Jak se zařídit? Dalo by se nějak domluvit? Bylo jasné, že zpěv v noci je pasé. Ale vždyť přece musí jít stanovit hranici během dne. Jenže nebyl jsem schopnej se čehokoliv chytit. “Tak, a teď poraď, guru,” ušklíbal jsem se v duchu.

Žádná rada nepřišla, tak jsem to nechal být a vrátil se k práci.

Nakonec se ale hlásek přeci jen ozval. Byl to ten šťouravý hlas, který mě většinou navádí k překročení komfortní zóny. Spustil: “Co kdybys za ní dneska večer zašel a promluvil si s ní o tom?”

Já: “To teda ne. Ještě by mě přitlačila víc ke zdi a chtěla nastavit pravidla, která by se mi nelíbila.”

Hlas: “Jak myslíš. Jen nevím, jestli pak budeš na sebe pyšnej…”

Já: “Ááááá…proč to nemůže být s tebou někdy lehký? Tak ať je po tvým, zajdu tam.”

Hlas: “Super. Nic neočekávej a prostě jí řekni, jak to máš.

Já: “No jo, pořád.”

Odkrytí karet

Když jsem jel ten večer domů, byl jsem nervózní. Vnímal jsem tendence naplánovat si, jak by rozhovor se sousedkou měl dopadnout, jaký přesně pravidla navrhnu, a jak budu reagovat na její protinávrhy. V tu chvíli se začal znova hlásit ke slovu hlásek. Už jsem ho ale nenechal nic říct a bez dalšího upozorňování jsem svoje plány hodil za hlavu. Rozhodl jsem se, že si nic připravovat nebudu…že prostě co nejupřímněji řeknu, jak to mám já, a tím dovolím sousedce, aby mě trochu poznala. Nebudu předem lpět na výsledku a uvidím, kam se to vyvine.

Slečna byla doma. Její překvapený výraz se mísil s ostražitostí.

Já: “Dobrý den, jsem tady ještě kvůli tomu včerejšku. Hodně jsem o tom dneska přemýšlel.
Víte, žiju tady už přes 30 let, a poslední 3–4 roky si často zpívám. Moc mě to baví. Myslel jsem si vždycky, že jsem možná slyšet maximálně tak na chodbu, a že mám absolutní svobodu. Včera jste mi tuhle představu zbořila. A teď se snažím nějak dát dohromady, jak s tím dál.
Dokonce mě napadlo, jestli tohle není jeden z prvních impulsů k opuštění tohohle bytu.”

Ona: “Ale to né…to jsem netušila.”

Já: “Nevím, prostě mě to napadlo.
Mrzí mě, že jsem vás budil v noci. Já miluju zpívání v noci, když má člověk všechno hotový a nikdo po něm nic nechce. Ale kdybych tušil, že mě někdo slyší, tak to nedělám.
Jinak já zpívám se sluchátkama na odposlech, tak možná ztrácím představu, jak moc je to nahlas. Zkusím to nějak zkorigovat.
Přemýšlel jsem taky o tom, jak si vypolstrovat byt, ale to není reálný.
Jo a je to vtipný, ale taky jsem si vzpomněl, že jsem si nedávno dal záměr lépe poznat sousedy v domě. A koukám, jak se mi to začíná plnit. Přišlo mi vždycky ulítlý, že celý svůj život spím přes zeď několik metrů vedle někoho z vedlejšího baráku, a v životě dotyčného nepoznám. A se sousedy se maximálně pozdravím na schodech. Ani ten výtah nemáme, kde bysme mohli prohodit pár vět.
Když jsem byl malej, tak jsme si chodili se všemi sousedovic dětmi hrát na dvůr a bylo to skvělý. Potkávali jsme tam ostatní děti z bloku, byli jsme propojení. To už se dneska nevidí, všichni sedí na Facebooku.”

Ona: “Jo, je to škoda. Já tady bydlím od února, a za tu dobu jsem vlastně nikoho ze sousedů nepoznala. Ale mám to tady moc ráda, Letná je super, jsem vděčná, že jsem tady.”

Já: “Já miluju Letnou a nechtěl bych žít nikde jinde. A vy jste tu už od února? To jste za mnou měla přijít dřív.”

Povídali jsme si v podobném duchu ještě dalších zhruba 10 minut. Napětí zmizelo, slečna se taky rozpovídala o sobě.

Nakonec jsme se dostali i k tomu, jak to prakticky udělat se zpíváním. Až překvapivě bez obtíží jsme dohodli na kompromisu, který vyhovoval oběma. Myslím, že to mohlo proběhnout tak hladce díky tomu, že jsme si nejdřív dali čas se navzájem pochopit, našli společná témata, zasmáli se. Nemusel to tím pádem být slovní souboj dvou anonymních cizinců, kteří si slepě stojí za svým, ale dokážou se vcítit do pozice druhého.

Měl jsem z toho moc dobrý pocit.

Říct lidem něco o sobě

V dalších dnech jsem zjistil, že už nemám vůbec potřebu zpívat do noci. A to i když jsem si donedávna myslel, jak je pro mě obrovsky důležitý moct si zazpívat kdykoliv.

Jsem rád i za to, že dole pode mnou bydlí někdo, koho už trochu znám…cítím se s tím domem najednou víc spojenej.

Vím, že celá uvedená situace je možná banalita a že v životě se dějí zásadnější události. Ale pokud je člověk vnímavý, tak i z maličkostí se může dozvědět hodně o sobě, o tajemství komunikace s lidmi, a aplikovat to jinde v životě. Myslím, že když jsme pozorní, hodně se můžeme naučit právě běžnými denními situacemi.

Já si z téhle zkušenosti odnáším několik ponaučení:

  • Je dobré dovolit si být pochopen. Čím víc tajnůstek a karet v rukávu si držím, tím je komunikace s druhými zkalenější a nejasnější. Ubírá mi to spoustu energie a nemůže se ukázat čistá pravda. Řekněte lidem otevřeně, jak to máte vy, a zbytek se dost možná vyřeší sám.
  • Jít do rozhovoru s neznámým člověkem a odkrýt svoje karty se může zdát riskantní. Ale položte si otázku, jestli vám v upřímnosti nebrání jenom lpění na nějakém výsledku, který vymyslela vaše hlava. Co když ten vykonstruovaný výsledek není zdaleka ten nejlepší možný, a život má s vámi ve skutečnosti jiné plány?

Na závěr mám pro vás výzvu – až budete zase někdy v rozhovoru s neznámým člověkem, zkuste se s ním podělit o nějaký střípek ze svého života, který zrovna řešíte. Možná se díky tomu dozvíte sami o sobě hodně věcí a bude se moct dřív ukázat skutečný smysl vašeho setkání.

Žijte blaze,
Martin

 

PS: Přijďte si vyzkoušet opravdovost při seznamování v praxi

Jestli vám téma opravdovosti při seznamování dává smysl, přijďte si jej vyzkoušet do příjemného a bezpečného prostředí naší Zážitkové seznamky. Přichystali jsme pro vás několik zážitkových akcí, při kterých poznáte skvělé lidi i sami sebe.

Termíny zážitkové seznamky
By | 2017-05-30T17:41:49+00:00 09.11.2015|0 Comments

Share This Story, Choose Your Platform!