Před několika dny jsem se vrátil z třítýdenního výletu do Thajska. Poprvé v životě jsem cestoval sám. Byl to zážitek, který teprve postupně vstřebávám.

Pomalu se vracím do běžného režimu tady v ČR. Mám ale pocit, že se ve mně odehrála trvalá změna a že věci už nebudou jako dřív.

Už před odletem mi bylo jasný, že o mé cestě něco napíšu. Tady přináším první článek z chystané série.

Rozhodnutí k cestě

Vraťme se v čase do podzimu roku 2015. Je chvíli po mém 18denním půstu. Ještě dobíhají popůstové meditativní stavy, ve kterých má člověk pocit volnosti a napadají ho svobodnější myšlenky než obvykle. Jsem doma a užívám si v klidu toho stavu.

Zrak mi padne na můj vision board na nástěnce s cíli pro daný rok. Všimnu si položky cestování, u které provádím rychlé zhodnocení. Musím si přiznat, že v téhle oblasti se toho letos tolik nestalo.

Říkám si: Hmm, to je zajímavý…mám nějaký důvod nevyrazit na cesty hned teď? Co třeba do Thajska? Stejně už jsem o něm několikrát přemýšlel. Ale pořád jsem si hledal výmluvy.

Několik vteřin se to ve mně pere. A najednou je rozhodnuto. Jedu do Thajska.

Derou se mi slzy do očí, jak přichází vlny vděčnosti z toho, že jsem si to konečně dovolil.

Bližší detaily k cestě ještě doladím…ale vím, že můj odjezd už je zpečetěn.

Přípravy

Volba nakonec padla na únor 2016. Do Asie vyrážím na tři týdny.

Několik dní před odletem mi ještě pořád úplně nedochází, že brzo budu přes 8 tisíc kilometrů daleko, bez nikoho poblíž, na koho bych se mohl spolehnout. Kromě sebe.

Cítím stále silnější mix vzrušení a strachu. Nechce se mi o mém výletu s nikým moc mluvit. Práci a setkávání s přáteli vnímám už jen tak napůl.

Oporou jsou pro mě v těchto dnech moje večerní rituály. Zapálím si svíčku a bílou šalvěj, pomažu se esenciálními oleji, dám si šamanský tabák. Pustím si relaxační hudbu, lehnu si na zem a soustředím se na dech. Začnou se mi řinout slzy, jak se dostává na povrch a ven z těla strach. Občas se celé moje tělo klepe. Neodporuju odvíjejícímu se procesu, nechávám to všechno probíhat.

Cítím, že se uvnitř mě tvoří prázdný prostor pro nové zkušenosti.

Zátiší pravidelného večerního rituálu

Odlet

Nastává den odletu. Všechno potřebné mám snad zabaleno, očkovaný jsem na žloutenku a břišní tyfus (i když to byl vnitřní boj kvůli mému vztahu k očkování a farmacii obecně).  Hlavní doporučení k pobytu v Thajsku jsem si přečetl, zbytek budu řešit na místě.

Na letiště mě odváží máma, při cestě autem jsem duchem nepřítomnej.

A najednou jsem sám na letišti. Dochází mi, že od teď jsem na to sám. Zvykám si na ten pocit, dělám první fotku, píšu si první zápisky. A pak jenom tak pozoruju lidi a dění kolem.

První fotka z výletu. To je asi tak všechno, co je na ní zajímavý

Za chvíli kolem mě prochází ex-kolega z práce Štefan s manželkou, nevšimli si mě. Překvapuje mě, jak rychle jsem narazil na někoho známého. A ještě víc mě překvapuje moje reakce – nešel jsem je pozdravit, jenom jsem dál seděl, s pocitem, že je mi teď takhle dobře. A že pokud se máme potkat, tak se to stane. Zpětně vidím, že to byla první nápověda k mému nastavení, které jsem měl při mém pobytu v Thajsku – nesnažit se využívat hned všechny možnosti, spíš nechat přijít věci ke mně.

Tímhle fešákem jsme letěli

Po nastoupení do letadla zjišťuju, že oba manželé sedí pár sedadel přede mnou, usměju se. Prohodíme pár vět, letí prý na Srí Lanku.

Cestujeme se společností Emirates. Letadlo vypadá luxusně, lepším jsem asi nikdy neletěl. Díky rezervaci sedím u okénka, mají tu spoustu filmů a hudby, letuška přináší nabídku bohatého obědového menu. Výlet začíná příjemně. 🙂