Za poslední měsíce jsem na českých silnicích zažil několik situací, které, přestože byly vcelku běžné, mi pomohly uvědomit si věci z širší perspektivy. Rád bych se o tyto lekce podělil.

Parkování

Jednou večer jsem parkoval. Soustředil jsem se, abych se vešel na místo, že jsem při couvání nějakou chvíli nekontroloval situaci za sebou v ulici. Když jsem se nakonec podíval, dupnul jsem na brzdu – těsně za mě se postavilo auto a já do něj málem najel.

Řidič mě samozřejmě okamžitě dlouze a hlasitě vytroubil. Oddechnul jsem si, že to bylo o vlásek, a dokončil parkovací manévr.

Auto – luxusní Mercedes – popojelo vedle mě. Z řidiče se vyklubala pohledná slečna. Nasupená začala stahovat okénko, připravena na slovní bitvu.

Už ve chvíli, kdy ke mně přijížděla, jsem nasadil úsměv. Vložil jsem do něj tolik vřelosti a mírumilovnosti, jako kdyby se potkávali dva staří známí. Když to slečna uviděla a zjistila, že jinak nic nedělám, nechávám své okno zavřené a jenom držím úsměv, zarazila se. Několik vteřin jsme na sebe koukali. Nakonec dotyčná pokrčila rameny, uvolnila naštvaný výraz, zatáhla okénko a beze slova odjela. Hádka se nekonala.

Přestože nedošlo k výměně jediného slova, docvakly mi nějaké věci. Kromě technické záležitosti, že si budu při parkování dávat větší pozor, jsem si uvědomil, že je to možná tak, že lidi se v první řadě nechtějí hádat. Chtějí spíše vidět, že je ten druhý uznává, jde k nim s otevřenou náručí a nesnaží se je přesvědčovat o tom, že on jediný má pravdu. Častokrát se s tím spokojí a nehodlají pak ani začít řešit, kdo je v dané situaci na vině.

Něco mi říká, že slečna po odjezdu také pochopila svojí část problému a nebude příště najíždět tak blízko. A myslím, že kdybychom se tehdy dostali do konfliktu, tak bychom si v mlze emocí tyto lekce ani nemuseli uvědomit.

Nafukování

V jiné situaci jsem na benzínové pumpě hustil pneumatiky. Přesněji řečeno jsem se o to snažil. Buď jsem nasazoval špatně hadici anebo měla vadný úchyt, každopádně vždy, když jsem u stojanu stiskl plus, zobáček vyskočil a nafukoval jsem prach na vozovce.

Vedle mě právě luxoval svůj off-road drsně vypadající chlápek. Řetěz na krku, tetování, zarputilý výraz. Upřímně se mi příliš nechtělo žádat ho o pomoc.

Po pátém pokusu o nafouknutí vzdálenějšího kola (to přilehlé jsem zvládnul s přidržením nohou) jsem to vzdal. Obrátil jsem se na týpka, který mezitím dovysával, zda by mi nemohl pomoci. Nic neřekl, jenom se pomalým krokem přemístil ke stojanu.  Pochopil jsem to jako souhlasnou odpověď. Poprosil jsem ho, aby mi řekl, až tam bude tlak 2,3, a šel držet zobáček :).

Po chvíli oznámil: „Je.“ Tím dal asi najevo, že tlak dosáhl potřebné hodnoty.

Zašrouboval jsem ventilek a šel poděkovat. Řekl jsem mu, jak mě zachránil, že mám nejspíš nějaké divné pneumatiky nebo co, a asi ještě nějaké další průpovídky. Pak jsem mu poděkoval podruhé, usmál se na něj a rozloučil jsem se. On neřekl nic, ale překvapivě se taky usmál. A co bylo překvapivější – jeho úsměv byl velmi vřelý a přitom docela smutný. Nevím, nakolik to odpovídalo jeho skutečnému rozpoložení, protože dál už „rozhovor“ nepokračoval, ale každopádně jsem si osvěžil další lekci: Lidé můžou působit všelijak – namachrovaně, pyšně, nepřístupně…ale ve skutečnosti můžou být jednoduše smutní. A taky jsem si uvědomil, jak se do lidského chování promítají předsudky. Jak ohledně vzhledu člověka, tak i kontextu situace. Příhoda se stala v Praze na pumpě u rušné silnice – i proto jsem se ze začátku zdráhal říct si o pomoc. Vždyť lidi ve městě si nepomáhají, jsou si cizí, a určitě hrozně spěchají. Stát se to někde na vesnici, tak mi prosba o pomoc přijde mnohem přirozenější. No, možná je načase toto podmíněné chování změnit. Jinak se z těch našich měst nikdy přátelské prostředí, kde si lidé automaticky pomáhají, nestane.

A ještě jednu věc u sebe pozoruju. Když jdu do interakce, tak mám už předem načrtnutý očekávaný scénář. Když se pak vývoj začne ubírat jiným směrem (což je skoro vždy), typicky nedokážu včas zareagovat a jedu stále ve starých kolejích. Být na té pumpě teď, tak se na konci alespoň pána zeptám, jestli je všechno v pohodě, a neutíkám pryč.

Takže tímto textem si chci připomenout, abych žil více v přítomném okamžiku a reagoval na situace takové, jaké jsou, a ne jaké si myslím, že měly být.

Pouštění

Poslední dobou jsem si také začal všímat jednoho pravidla. Když jedu po hlavní silnici a pustím před sebe auto, tak dotyčný řidič následně na dalších křižovatkách začíná ve zvýšené míře před sebe pouštět další řidiče. Jako kdyby se dobrý skutek šířil dál. A podobně to myslím funguje v životě obecně. Akorát to šíření málokdy vidíme hned a na vlastní oči.

K tomuto příkladu se sice dá namítnout, že je to spíš dle pořekadla pro dobrotu na žebrotu – pustím jednoho, nakonec se jich tam nacpe deset. Ale upřímně – kolikrát skutečně spěchám tak, že mi těch pár vteřin bude chybět? Máme skutečně věcí a zdrojů, které bychom mohli darovat, tak málo?

Velmi často také nastává druhá varianta situace. Pustím někoho, a on za pár stovek metrů zase někam odbočí a uvolní mi cestu. Tím se mi moje úvodní investice ihned vrací, „neztrácím“ žádné vteřiny, a naopak zůstává dobrý pocit.

Darování

K uvedeným příkladům bych chtěl dodat jednu myšlenku. Myslím, že je vcelku jednoduché dělat dobré skutky, když jsme zrovna nahoře, něco se nám podařilo a jsme odpočatí. Je to sice určitě stále záslužná činnost, ale stejně si nejvíce cením těch situací, kdy jsem například zrovna bez energie, už se chci svalit domů do postele, ale přesto pomůžu nějaké mamince s kočárkem do tramvaje. To nás myslím posouvá nejvíce – darování něčeho, u čeho máme sami pocit nedostatku.

Kontrolování

A ještě jedna kratší příhoda na závěr. Už nějakou dobu mi v autě občas pípal ukazatel teploty. Když jsem po jízdě vypnul motor, tak něco vepředu ještě docela dlouho hučelo. Ale auto jinak normálně šlapalo, a pípalo to jenom občas, tak jsem to neřešil.

Na jednom výletě jsem se o úkazu zmínil kamarádovi. Doporučil mi, ať se pro jistotu podívám pod kapotu. Udělal jsem to tedy a zjistil jsem, že mi úplně došla voda v chlazení. Tak jsem kapalinu hned na první pumpě doplnil. Vše se obešlo snad bez následků, ale trvat tento stav déle, kdo ví, jak by to s autíčkem dopadlo.

Lekce: Neignorujme výstražné kontrolky v našich životech. A svěřujme se se svými problémy těm správným lidem, kteří nás přimějí podívat se do svého nitra („pod kapotu“) a napravit, co je potřeba. Jinak se zavaříme.